Dorazil jsem dneska ráno na úřad MČ Praha 5, abych si konečně nechal do občanky zapsat změnu stavu. Paní na přepážce mi odvětila, že moji žádost nepřijme.
Nebo nějaká naprosto nelidská rasa. Jsou mrtvočišným druhem, který nemá ani paměť, ani vědomí.
Najal jsem si příjemně vypadající byt na pražském Smíchově. Vzhledem k jeho nedávné rekonstrukci jsem si říkal, že by vše mělo rozumně fungovat. Ale není vše kvalitní, co se blýská novotou...
Letos na mne opět padá vlna znechucení nad způsobem zkoušení (a tím pádem i učení) na právnických fakutlách. A to nejenom v Praze, ale i na věhlasné Cambridge. Mám dojem, že po studentech je požadováno, aby se učili způsobem, který vyhovuje zkoušejícím (jež se rádi jako malé děti hašteří o formičky, jak poznamenala Olinka Hill), ale je z velké časti nepoužitelný v praxi.
Když jsem jako zahraničník pouze koketoval s českou administrativou, všechno a všichni byli v pohodě. Jakmile jsem se rozhodl zůstat na delší chvíli, přístup se výrazně zhoršil. A právnická fakulta se vrátila na vrchol žebříčku prudéznosti.
Po dlouhé abstinenci od českých vlaků jsem se rozhodl návrat do Čech oslavit několika výlety na Moravu. Zjistil jsem, že věci se posouvají dopředu, i když takovými poněkud českými kroky :)
Včera jsem šel s kamarádem J. sledovat fotbal do jednoho z pražských sportbarů. Na zajdení si na plzeň na Plzeň proti Milánu by nebylo nic zvláštního, kdyby kamarád J. nepocházel z Afriky a nebyl charakteristicky tmavé pleti.
Jednou z věcí, která mne na anglických podnicích neustále zaráží je naprostá absence toho, co je běžně známo pod pojmem servis nebo obsluha. Člověku se skoro až vnucuje heretická otázka, proč chodit do hospod a kaváren, kde se o něj postarají hůř než v supermarketu.
Vydal jsem se dneska na anglický pracák, který se vznešeně nazývá Jobcentre Plus. Ne že bych chtěl žádat o dávky. K tak nemorální aktivitě jsem ještě neklesl. Potřeboval jsem jenom vypapírovat tzv. National Insurance Number. A to je byrokracie jak má být.
V poslední době mi přijde, že se česká společnost pomalu posouvá směrem k pozitivnímu hodnocení kvalitního vzdělání a mimořádných studijních výkonů. Je to ještě běh na hodně dlouhou trať plnou překážek v podobě závisti, ignorance a nezájmu o stav naší společnosti. Vzhledem k tomu, že se mi na/za má studia podařilo dostat statisíce korun a lidé se mě často ptají "jak na to", rozhodl jsem se dát do kupy seznam zajímavých nadací a pár doporučení, jak o peníze žádat.
Rameno mne nepřestalo bolet a začal jsem si uvědomovat, že sobotní pád si patrně vyžádá delší zbrchávání se za odborné asistence. Vydal jsem se proto na další nemocniční výlet ve snaze minimalizovat následky leteckého dne na nezbytně nutné. Jenom s tím rozdílem, že jsem dnes byl takřka plně při smyslech a nenechal se tak lehce odbývat.
Dneska jsem měl v plánu přerušit intenzivní studijní úsilí posledních týdnů a stát se svědkem toho, jak C. přijme kněžské svěcení (o jeho působišti jsem se nedávno rozepsal v článku Katolíko-anglokatolíci). Cestu příjemným slunečným ránem směrem ku vlakové stanici mi však zkřížily otevřené dveře.
Jak známo, rád se věnuji prozkoumávání dentálních služeb v rozličných zemích světa. Ne že bych bez zubařů nedokázal žít, ale snad při každém delším zahraničním pobytu se objeví nějaký problém, který si vyžádá soustředěné zírání do mé dutiny ústní.
Už mi došla trpělivost s tím, co Angličané nazývají "bread". V Cambridge se sice dá na trhu koupit něco, co nazývají bavorským chlebem, ale platit za to každý den tři libry se mi nechce. Rozhodl jsem se proto skončit s nářky a přejít do kutilsky valašské ofenzívy.
O víkendu jsme byli navštívit kamaráda, který je jáhnem v jedné z anglokatolických farností anglikánské církve. Na tuto návštěvu jsem se těšil od chvíle, kdy mi C. na podzim popsal specifika svého působiště a řekl, že to prostě musím zažít.
Jakožto čtenář řady publikací o lidských právech, demokracii a podobných libůstkách se často setkávám s tím, že křesťanství položilo základy modernímu pojetí rovnosti a spravedlnosti. Je však možno radikalitu křesťanství zredukovat na garanci rovných příležitostí?
Již delší dobu v sobě nosím rozpaky nad světským panovníkem, který je zároveň hlavou (své) církve. Přispívá k nim radikální francouzský sekularismus (se kterým se stále setkávám), anglický model (ve kterém momentálně „žiji“), poznámky filosofů i komentáře na tomto blogu (např. údiv Milanův nad minulým článkem). Dnes bych se proto chtěl podělit o několik dojmů spojených s anglickým systémem.
Nečekal jsem, že by kdy k něčemu takovému mohlo dojít. Ale přeci se to událo. Dneska jsem se prohlásil za anglikána :)
Dlouho jsem si z Britů dělal legraci, že neradi chodí k lékařům, protože nevěří v jejich užitečnost. S přibývajícími zážitky mi začíná docházet, že „Vám není dobře? Tak jděte domů a uvařte si čaj...“ není mýtem, ale takřka každodenní pravdou.
S radostí vám mohu oznámit, že letecká dobrodružství mne neopouštějí. I když se mi občas podaří odcestovat nějakou trasu bez větších potíží, na ty komplikovanější cesty připadne nějaké drobné zpestření. Tentokráte v podobě trošky sněhu a Austrian Airlines.